† 16. 10. 2009 | kód autora:
i9DDnešek se zdál být dokonalým dnem. Nebylo teplo ani zima, nepršelo ani nehřmělo. Byl to den, kdy si říkate, že je to fajn prostě někde s někým být.
Teď už je večer, jsem mírně unavená, ačkoliv jsem ani moc nepracovala. Přesto jsme ale posmutnělá. Není to tím, že mě už zítra čeká neděle, nebo snad, že se budu muset učit. Dnes, po dlouhé a slepé době jsem se konečně zase rozhlédla okolo sebe a zjistila, že jsem jako ten dřevěný kůl v plotě. Jsem součástí dlouhého a složitého řetězu, přesto jsem se dnes cítila naprosto mimo něj. Seděla jsem na autobusové zastávce a čekala na ten zatracený autobus, nasadila si na uši sluchátka a naivně doufala, že mě realita nedožene tak rychle. Ovšem dohnala, jak už to tak bývá. Proudili kolem mě malé zástupy lidí, mladá dívka se psem - harmonie a lehkost z ní přímo čišela, starší pán se čtyřletým vnukem z nichž zářila pospojitost, mladý nevkusný pár, který se na sebe neustále usmíval. Měla jsem čas se pořádně podívat a prozkoumat vše, co z nich čišelo a zářilo, vše co nechtěli a nehodlali skrývat nebo tajit. A pak na mě padl dlouhé temný stín osamělosti - sedím na zastávce autobusu, v uších dva děravé špunty, zatímco ostatní lidé se smějí a povídají si. Vnímají zvuky a vůně, nepotřebují si zastírat smysly a nebo se skrývat, mají totiž vnitřní sílu - pohon, který je vede, živoucí energii a inspiraci svých činů, nadšení a chuť. To oni mají a já zrovna moc ne.
Přemýšlela, proč se taky neumím tak hezky radovat ze svého pohodlného života. Přece - mám doma milující mamku i bratra, skvělou atmosféru a domov. Mám zdraví a možná i trochu krásy, umím i mluvit a psát, netrpím nedostatkem ani nejsem nafrněná pipnka, co si myslí, že je středobod vesmíru. Ale nepřišla jsem na nic, co by vůbec stálo za zmínku - jenom hlouposti a lidské předsudky, zbytečnosti a slepé pohnutky, všechno nedospělé a prázdné. A napdalo mě, že možná to není jen mnou - možná je to prostě naší dobou. Spousta lidí je obyčejná, nechtějí vinikat ani zapadat, chtějí žít pohodlný ale někdy i vzrušující život, chtělí lásku a někdy i dramata. Chtějí opravdu ŽÍT ale taky se moci skovat do úkrytu.Chtějí soukromí, ale i trochu odhalování. A mě napadlo, že možná chtějí prostě to všechno, co si ve svém životě zaslouží a co pravděpodobně nikdy tak úplně nedostanou, pokud kvůli tomu nepůjdou sebevědomě přes mtrvoly, alespon jednou nezradí či nezničí. Možná jsem jenom jedna znich, máme v sobě cit i chlad, obětavost ale i sobectví a egoncentrismus. Jsme prostě lidé rozmazlení ale i nakopaní dnešní neúprosnou dobou. Nechceme slabost, ale máme ji.
Dívala jsem se na nebe a přemýšlela o všem, co se kdy stalo a co taky ne. Přemýšlela jsem proč a jak, kdy a kde a došla jsem k jedinému závěru - a to, že ačkoliv to všechno, co jsem zrovna řekla je pro mě velice důležité, dnes bych to nejradši poslala do háje. Jsem zrovna sama, usazená na lavičce a MP3kou na uších a čučím na cizí lidi, kteří si také žijí svůj život, at už je jakýkoliv. A že fakt, že tu ted trpělivě sedím a nadávam sama sobě nic nezmění na tom, že si ted zrovna stojím sama za sebou a svými zájmy a že chci být sobecká, protože se cítím nedoceněná a ukřivděná.
Takže, není mi fajn. Nechci se tvářit, že jsem ta, co jsem protože jí možná ani nejsem, co já vím. Má dedukce už odjela na dovolenou a nechala mě bez odpovědí. Necítím, že zrovna dělám něco správně či morálně a víte co? Dnes už na tom nerzáleží, až zase zítra. Zítra už to důležité bude, však nyní už to vem čert.
Sue
† 16. 10. 2009 | kód autora:
i9DNěkdy mám pocit, že po nás prostě chtějí, abychom byli dokonalí a učenlivý studenti. Abychom lítali z místnosti do místnosti, učili se každé odpoledne a pravidelně, místo paření na nějaké party si pouštěli Beethovena, místo nějakých časopisových vraků četli klasiku. Neřeknou to nahlas, ale občas se podivájí způsobem - to co od tebe očekávám je jenom dokonalost a přehled - a vy cítite, jak pod tlakem jejich nároků pomalu upadáte obličejem k zemi.
Prosím neděste se té souvislosti se soudní paličkou, to mě jen tak najendou napadlo. Často se mi stáva, že se snažím, co mi síly stačí. Učím se, ačkoliv polovina třídy na to úpřimně kašle, opakuji si, připravuji sea co z toho nakonec vyleze? Upadnu někde do davu jedničko dvojek - jako všichni ostatní, i ti kteří se na to podívali jen zlehka před hodinou. Co je tohle za spravedlnost? Odpověd - prostě svět.
Přemýšlela jsem nad tím a došla jsem k názoru, že přílišná snaha je vlastně taky na houby. Tak moc vám na něčem záleží, že to zkazíte úplně stejně jako ti, kteřím to je upřímně jedno.A kvůli čemi - především kvůli trémě a stresu. Tomu já říkám SYNTAX ERROR.A ted mě napadá už jenom jedna hádanka, kterou bych měla vyřešit. Nechci být flákač ani extrémní dříč, jak tedy najít tu zatracenou střední cestu, po které se vydat?
Sue
† 16. 10. 2009 | kód autora:
i9DNutno dodat, že to je věc, která mi opravdu nechyběla. Každé ráno si mě můj budík nedobíral usilovným zvoněním a nesnažil se mi vypudit poslední záblesky spánku. Nenávidím budíky, tedy alespoň jsem si to myslela.
Ale faktem je, že když jsem tento rok nastartovala svůj první školní den buzením o půl šesté ráno, nenáviděla jsem spíše sama sebe. Co by člověk pro volnou lavici neudělal, viďte. Po pár dnech se i moje matka vrátila z pracovní cesty do Barcelonya obohatila mě o nové, tikající hodinky Swatch. A musím dodat, že jsou opravdu vyjímečné. Každým pohybem vteřinové ručičky se vám zastavuje krev v žilách, neboť každý tik můžete hlasitě slyšet - to znamená jediné. Po půlhodince nošení máte pocit, že se vám rozpůlí hlava a začne taky tikat. Na druhou stranu, když si na ten nesnesitelné zvuk zvyknete, začne se vám to líbít a začnete podle toho taky žít. Má to řád - tik tak - má to své kouzlo a našasování - tik tak - a taky se to časem stává posedlostí.
Tento jediný hmotný symbol - totiž symbol hodin, symbol času a řádu - je velmi mocný manipulátor. Pod výhružkou časového deficitu nasazujeme ještě větší rychlost a námahu, jsme ve stresu a šílíme. No prostě krása. Upřímně řečeno, nemám ráda čas jako takový. Ale prostředky, jimiž ho vyjadřujeme se mi zdájí být mnohdy velmi užitečné a lákavé. Například krásné hodinky, starodávné tikající hodiny a nebo supermoderní elektronické krabičky se stejnou funkcí.
Někdy se nám ty ďábelské věcičky prostě hodí.
Sue
† 16. 10. 2009 | kód autora:
i9DJsou věci, kterým se s chutí zasmějete a taky věci, nad kterými se vám chce uronit pár slz. Ale co, takový už je život, takže hlavu vzhurů a nohy v teple.
Dnes jsem asistovala při složitém výběru bot do blížících se tanečních. Začalo to pěší tůrou do Tesca a pokračovala autobusovou tůrou do Carfuru a jeho okolí. Prošli jsme snad všechny obchody s botama, ale bohužel bud daná bota nepadla vůbec nebo už prostě nebyla ani na skladě. Prostě smůla, jak se tak říká. Po čtyř hodinách, kdy jsme se usilovně brodili v botech, lodičkách, přezkách a mašlích jsem se postupně dostávala do stavu, kdy mi mé nohy vypovídaly službu. V tu chvíli jsem si myslela, že jsem připravená na všechno - bohužel až na kvokající tramvaj. Ale upřímně, kdo by TOHLE čekal??? Při zkroušené cestě zpět do tesca pro jeden jediný ucházející úlovek, po dobrodružném běhu na tramvaj č. 8 jsem si konečně sedla a hle, co to slyším. Odněkud se ozíval zvuk velmi podobný slepičímu kvokání, proložené jemným náznakem hrabání. Ujištuji vás, že přítomnost slepice byla naprosto nulová a mé duševní zdraví je zcela v pořádku, mám na to svědka.
Po pěti minutách cesty a váhání, jestli už jsem se opravdu nezbláznila, jsem si domyslela novou skutečnost. Co kdyby tramvaje nebyly poháněny supermoderním motory nýbrž jednou jedinou slepicí z Čenobylu? To je přecí týrání zvířat! Možná bychom měli kontaktovat Zeleny hrášek (Green peace). V tu chvíli jsem málem podlehla záchvatu šíleného smíchu, ale stejně si ostatní spolucestující museli myslet, že jsem totání pitomec, neboť své myšlenky jsem v klidu pronesla i nahlas. A ačkoliv teorie o slepíčím motoru je opravdu dosti ujetá a stupidní, musela jsme se s vámi o ní podělit.
Ve svém "hlubokomyslném" výzkumu ještě hodlám pokračovat, ale věřte mi, že kvokající tramvaj je jenom začátek!
Sue
† 16. 10. 2009 | kód autora:
i9DVíte, musím se vám přiznat, že občas mám chuť prostě a jednoduše útect ze světa - nezapínat ICQ, nezapínat telefon nebo třeba týden se s nikým mým známým nesetkat. Je to docela často.....a pořád.
Vím, že už to bude znít poněkud zvláštně, ale všude vidím to zapeklité stěhování národů, jeden člověk si pořád dokola tvoří nové blogy a nebo se střídavě vrací k těm starším. A tak, vlivem všeho občas mívám chut jednoduše začít úplně od začátku. Založit si něco nového, vlastního a zapomenout, že jsem kdy něco takového dělala předtím, prostě útect.A poslední dobou je to stále silnější.....a čím dál častější, jak to tak vidím.A tak se bojím. Nechci ztratit tento rok nebo kolik svého internetového "života" a i když zde jsou některé věci, které bych s velkou chutí nejradši zprovodila ze světa, neudělám to.Jsem to já, je to součást mě ačkoliv ne zrovna geniální, ale pořád jedna součást. Ani si neumíte představit kolikrát už jsem chtěla začít od začátku, ale nikdy mi to nevyšlo.Nejsem si jistá, jestli si lze vůbec někdy říct: "Tak teď začnu s čistým štítem, zapomenu na vše předešlé a budu žít jenom támhle okamžikem!"Ať je to jak chce, já to prostě neumím. Musím být napojená na to co jsem teď i na to čím jsem byla. Minulost nevymažete ani nepřepíšete, můžete se jenom třeba chtít prostě změnit. A tak to uděláte a doufáte, že už to prostě nějak vyjde.
Žiji vlastně ve dvou svých světech. Jeden je ten váš, ten svět přátel a školy, pomalého poznávání světa a užívání si. Také to je svět problémů a bolesti, zraňování a smutku, ztroskotaných nadějí.A tohle je můj způsob, jak tento svůj svět popsat. A poté mám svět druhý. Je ukrytý uvnitř mě, cítím v něm každou svoji vadu a poklesek, ale také sebe samu, čistou a bez proplétaček nebo jemné přetvářky, bez kliček nebo váhání.V něm existuji pouze a jenom já, má osobnost a mé nálady, mé přání a můžeme říci, že i sny. Jsem ut jenom já sama pro sebe, svoje já.A to se mi strašně líbí. A tento svůj zkroucený svět se snažím vyjadřovat pomocí papíru a tužky, protože to jsou jediné prostředky, kterým tento můj svět věří.
A tak se stává, že se to někdy šeredně proplete a pak je velmi těžké vymotat to zpět. Ale daří se mi to. A tak to se mnou bývá, tyto mé články vám nepomůžou náhlednout mi do duše, nýbrž vám pomůžou náhlednou na tu osobu nad ní. Chcete-li mě dooprvady poznat musíte si pořídit alespon dynamit a ocelový rýč, jinak se ke mně prostě nedostanete.
Sue
† 16. 10. 2009 | kód autora:
i9DNamáhavě otevřu své unavené oči a jemně si povzdychnu. Šumivé ticho se valí všude kolem, jemný větřík mi nadzvedává tenoučké pramínky vlasů a já najednou tuším, proč se všechno zdá tak strašně nesnesitelné.Už je konec prázdnin, venku se teploty vervomoci šplhají nahoru, ale přesto už nepřekročí třicítku.
Najednou se ocítám jako bez nálady, v gumové bublině smutku a lhosejnosti.Slunce se střídavě skovává za mraky a zase vylézá, připadá mi, jako by bylo na posledním tažení.Vše se najednou zdá tak temné a beznadějné, takové normální. Zavírám oči a přemýšlím, jak jsem se do tohoto stavu vlastně dostala.Je zvláštní, jak se věci den ode dne mohou změnit. Člověk může umřít, naděje pohasnout, televize pokazit nebo nálada obratem zhoršit.
Možná prostě ta vaše svíčka zhasne a vy zrovna nemáte zapalovač. Možná jste ho cestou ztratili nebo jste si mysleli, že už vám k ničemu nebude a zahodili ho.I takové věci se stávají.Ztratila jsem své pokřivené nadšení pro léto, pro ostré sluneční paprsky a dokonce i pro přítomnost, opět na mě ulehl temný černý mrak zvaný svět, mé odporné svědomí, má zmatená a chaotická povaha. Není jiné řešení, než se s tím prostě poprat. Ale já už možná ani nechci se prát sama se sebou, možná jsem prostěspokojená. Možná už na to dneska nemám dost odhodlání ani síly.
Dejte mi čas, protože ten slibuje mnoho a dává málo. Dejte mi ho, abych zapomněla na svět. Dejte mi ho, ať se už nebojím. Dejte mi ho, ať už neutíkám. Dejte mi ho, ať jsem to zase krucinál já.
† 16. 10. 2009 | kód autora:
i9DPřišel další příjemný večer, jsem po teplé koupeli a malinovém čají, v županu a spokojená jako prase v žitě. Poté si jdu lehnout, jako vždy. A jak pomalu proplouvá noc skrz závoj lehoučkých mraků, nastává brzké ráno, pro někoho spíše ještě půlnoc. A pak se probudím, s tím rozdílem, že jediné na co dokáži myslet, jsou mokré slzy na tváři.
Ačkoliv se mi to často nestává, tento sen prostě nelze tak snadno úplně zapomenout. Vše co vím, je spíše o mých vlastních pocitech v něm. Byla jsem vystrašená, sama a zaroveň zde bylo zhruba pět lidí. Pár z nich jsem znala, pár jsem viděla prvně. Byla jsem doma, později už si jen vzpomínám, jak hystericky lítám po době, křícím na všechny lidi, co potkám, že mi nikdo nerozumí. Myslí si, že jsem blázen. Jsem v domě uzamčena, nepustí mě ven, dusí mě a trápí. Pořád se na mě dívají skrz prsty a je zde také šedovlasý muž střední vyšky, ve tváří tvrdý výraz a nejspíše bude něco jako psycholog. Jsem zoufalá, ale on na to nereaguje, jenom na mě mluví, klidně a ptá se. Jen já vím, že ostatním o mě lže a oni mu věří, i to v tom snu strašně bolí, že mu všichni věří. A pak přichází závěr. Z nenadáni se ocitím v našem a obýváku, zní to poněkud směšně ale mám v ruce hrst šípu, které jsem pochytala, aby mě nazasáhli. Křečovitě svírám kliku dveří, ale ty se nemůžou plně zavřít, mají trošku porouchané těsnění. A těmi úzkými dírkami na mě útoči ruce. Drží šípy, nože i ostré holítka. A já se bojím, strašně se bojím. A pak to končí, probouzím se.
Hned, jak sebou prudce trhnu, už to nevydržím a malé kapičky se mi vylévají z očí. Poté tichá psychická bolest, podnět necitím ani neznám. A pak, s čertvou pamětí si uvědomím, že v tom snu jsem měla skočit. Rychle odběhnout od dvěří, vtrhnout na balkon a adios. Jenže mě to napadá pozdě. Po pár minutách slzy i sen poněkdu mizí, jedno však přetrvává, ten podivní smutek bez viditelné příčiny. a ten i trvá. ještě jsem se po ránu trochu třásla, ale už to přechází.
Moc tomu snu nerozumím, proto, prosím až se zde zastavíte, připiště mi prosím svůj názor, co by to mohlo znamenat. Díky
Sue
† 16. 10. 2009 | kód autora:
i9DUž to nepotrvá dlouho a razíme na naši dovolenou do tropů. A nutno dodat, že na takovou událost zatím nějak nepocituji převelké nadšení a navíc netuším proč. Všechno se komplikuje, řeší, promýšlí, analyzuje. Mamka je nadšená, Kuba je prostě Kuba a já, já zatím ani nevím, jestli mám pořád takovou chuť doopravdy vypadnout a čelit dalším nejistotám. Ty doma mi opravdu v této chvíli docela stačí.
A pak je tu strana druhá, ta vděčná a moralní, ta která mě zrovna kritizuje za svoji rozežranost a marnivost. Pravda je taková, že nesnáším plýtvání a tak si ji chci užít naplno, do posledního zrnka písku. Ale pokaždé tu je jenže. Mám strach, že zase budu trpět žaludečními problémy - bohužel to většinou nebývá z jídla, nýbrž ze stresu a především mého milovaného bratra. O minulé dovolené ani nemluvě. Většinou dojedeme, první den se seznamuji s novým prostředím a druhý den už se řeší problémy doma. Prostě idylka, ale nesmím být pesimista, ne teď na poslední chvíli. Mám takový pocit, že je to jen pořád o tom jednom, zmanipulování sama sebe. Všude pořád dokola slyšet: ,,Buď optimista!" popřípadě ,,Mysli pozitivně!" mi dnes upřímně řečeno obrací žaludek. Ale je to jen dnes, a dnes z mých zkušeností vždy přechází v zítra. Takže, dávám si na čas.
Ale jedno je mi hned jasné, dneska na mě s těmi řečmi nechoďte, vaše dobrota by se vám mohla dost dobře vymstít.
Sue
† 16. 10. 2009 | kód autora:
i9DBylo ráno jako každé jiné. Slunce svítilo, skrz záclony šustil lehoučký větřík a pokojem se vznášel lehoučký odér prodýchaného vzduchu. Později přišlo dopoledne, poledne a koneckonců i odpoledne. A potom už jsme jeli domů, smutní a melancholičtí, přesto téměř v dobrém rozpoložení.
Po zdlouhavé cestě, při které jsme si i mírně poplakali a také se trochu násmali jsme dorazili do Ostravy. A to co nás čekalo doma by mě v tu chvíli nemohlo překvapit více, jindy zase méně. Když je vám dobře, zapomínáte totiž na to, že musí přijít něco, co vám ten chvilkový úsměv z tváře zase hned vezme. Nečekejte žádný vykradený či vyhořelý byt, naprostou katastrofu nebo třeba vraždu. Stačí ale jedna věc a všechno se najednou ubírá opáčným směrem a narůstá na síle, jako vždy.
Mé matce například stačila trochu poškrábaná vana, nutno dodat, opravdu drahá vana, a už se z normálního dne stal den zkažený a velice nepříjemný. Téměř jsme si jistá, že za tím stojí můj bratr, ačkoliv on zapírá. Ale ruku do ohně bych na to nedala. A tak vznikla potička, následovalo nepříjemné ticho při cestě do teska a zpátky, doplněné chvilkovými záchvaty vzteku a podrážděnosti, které však byly udušeny samy v sobě. A ted, když je už večer, mamka se pomalu vydýchává v kuchyni a já zde, u počítače vše vypadá najednou nevýrazné a docela jednoduché, tedy na první pohled. Když se ale tomu celému podívám pod povrch, všechno doutná a pálí, hoří a praská.
Jak málo lze vidět z tváře nebo gest, kolik pocitů se v takové kostěné nádobě skrývá. Připomíná mi to masky, železné masky. Prosvítne skrz ně pouze 20 % pocitů a ten zbytek lze vyjádřit pouze slovy, chováním nebo pouhým máchnutím ruky. Ale taky nemusí být vyjádřeno, a tak se stane, že do srdce nebo duše dalšího člověka vlastně ani pořádně uvidět nemůžeme, nikdy nebudeme moci poznat všechno, co cítí. Každý je alespon částečně na mnoho věcí sám a pere se jenom sám za sebe, častokrát i sám se sebou. Myslím si, že vždycky musité bojovat sami za sebe, ať už s podporou přátel nebo rodiny, ten hlavní činitel jste pokaždé jenom vy.
† 16. 10. 2009 | kód autora:
i9DKupodivu jsem znovu v Neděvdici. K tomu připojuji ještě větší kupodivu, protože jsem dokonce i připojená na internetu v Nedědici, což je snad za ta léta poprvé. A je zde ještě třetí kupodivu, mám totiž zrovna volnou chvilku.
Sotva jsme v pondělí příjeli, už je středa. Podivné, jak ten čas rychle utíká, když máte opravdu, co dělat. Abych to zase nepřeháněla, nejsem tak úplně v jednom kole, neboť se kolem mých mladých příbuzných motá další skupina ochotných a pracovitých známých. Ne že bych si stěžovala, jsem jim jenom vděčná. Spíše se tedy zapojuji do pomoci s domácností a mladým, roztomilým kocourem, který zničí všechno, co potká. A ačkoliv je opravdu nádherný, stále nemámpotřebu pořizovat si do budoucna kočičku nebo jakékoliv jiné zvíře. Postačí mi pomazlit se se zvířectvem u příbuzných. A tak to zatím všechno plyne a protéká.
Plány jsou již téměř hotové. Na tento víkend ještě razíme na chatu vyvětrat pavouky, a příští týden budu trávit zase doma. Později ještě čeká přenaplánovaná dovolená na Zakynthos, o kterém určitě taky ještě něco málo napíšu. A potom...potom už přijde jenom konec srpna a sním i očekávání, ale také strádání po významné dávce spánku a volnosti. Poté už zase budu muset být tak zodpovědná, pylná, organizovaná, střídmá, snaživá, opatrná holka, která bude vzpomínat na tuto bezstrarostnou jízdu životem a můj znovu ztracený i nalezený optimismus.
Sue
Copyright © 2008-2012 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
