Už to nepotrvá dlouho a razíme na naši dovolenou do tropů. A nutno dodat, že na takovou událost zatím nějak nepocituji převelké nadšení a navíc netuším proč. Všechno se komplikuje, řeší, promýšlí, analyzuje. Mamka je nadšená, Kuba je prostě Kuba a já, já zatím ani nevím, jestli mám pořád takovou chuť doopravdy vypadnout a čelit dalším nejistotám. Ty doma mi opravdu v této chvíli docela stačí.

A pak je tu strana druhá, ta vděčná a moralní, ta která mě zrovna kritizuje za svoji rozežranost a marnivost. Pravda je taková, že nesnáším plýtvání a tak si ji chci užít naplno, do posledního zrnka písku. Ale pokaždé tu je jenže. Mám strach, že zase budu trpět žaludečními problémy - bohužel to většinou nebývá z jídla, nýbrž ze stresu  a především mého milovaného bratra. O minulé dovolené ani nemluvě. Většinou dojedeme, první den se seznamuji s novým prostředím a druhý den už se řeší problémy doma. Prostě idylka, ale nesmím být pesimista, ne teď na poslední chvíli. Mám takový pocit, že je to jen pořád o tom jednom, zmanipulování sama sebe. Všude pořád dokola slyšet: ,,Buď optimista!" popřípadě ,,Mysli pozitivně!" mi dnes upřímně řečeno obrací žaludek. Ale je to jen dnes, a dnes z mých zkušeností vždy přechází v zítra. Takže, dávám si na čas.

Ale jedno je mi hned jasné, dneska na mě s těmi řečmi nechoďte, vaše dobrota by se vám mohla dost dobře vymstít.

Sue