Namáhavě otevřu své unavené oči a jemně si povzdychnu. Šumivé ticho se valí všude kolem, jemný větřík mi nadzvedává tenoučké pramínky vlasů a já najednou tuším, proč se všechno zdá tak strašně nesnesitelné.Už je konec prázdnin, venku se teploty vervomoci šplhají nahoru, ale přesto už nepřekročí třicítku.

Najednou se ocítám jako bez nálady, v gumové bublině smutku a lhosejnosti.Slunce se střídavě skovává za mraky a zase vylézá, připadá mi, jako by bylo na posledním tažení.Vše se najednou zdá tak temné a beznadějné, takové normální. Zavírám oči a přemýšlím, jak jsem se do tohoto stavu vlastně dostala.Je zvláštní, jak se věci den ode dne mohou změnit. Člověk může umřít, naděje pohasnout, televize pokazit nebo nálada obratem zhoršit.

Možná prostě ta vaše svíčka zhasne a vy zrovna nemáte zapalovač. Možná jste ho cestou ztratili nebo jste si mysleli, že už vám k ničemu nebude a zahodili ho.I takové věci se stávají.Ztratila jsem své pokřivené nadšení pro léto, pro ostré sluneční paprsky a dokonce i pro přítomnost, opět na mě ulehl temný černý mrak zvaný svět, mé odporné svědomí, má zmatená a chaotická povaha. Není jiné řešení, než se s tím prostě poprat. Ale já už možná ani nechci se prát sama se sebou, možná jsem prostěspokojená. Možná už na to dneska nemám dost odhodlání ani síly.

Dejte mi čas, protože ten slibuje mnoho a dává málo. Dejte mi ho, abych zapomněla na svět. Dejte mi ho, ať se už nebojím. Dejte mi ho, ať už neutíkám. Dejte mi ho, ať jsem to zase krucinál já.