Jsou věci, kterým se s chutí zasmějete a taky věci, nad kterými se vám chce uronit pár slz. Ale co, takový už je život, takže hlavu vzhurů a nohy v teple.

Dnes jsem asistovala při složitém výběru bot do blížících se tanečních. Začalo to pěší tůrou do Tesca a pokračovala autobusovou tůrou do Carfuru a jeho okolí. Prošli jsme snad všechny obchody s botama, ale bohužel bud daná bota nepadla vůbec nebo už prostě nebyla ani na skladě. Prostě smůla, jak se tak říká. Po čtyř hodinách, kdy jsme se usilovně brodili v botech, lodičkách, přezkách a mašlích jsem se postupně dostávala do stavu, kdy mi mé nohy vypovídaly službu. V tu chvíli jsem si myslela, že jsem připravená na všechno - bohužel až na kvokající tramvaj. Ale upřímně, kdo by TOHLE čekal??? Při zkroušené cestě zpět do tesca pro jeden jediný ucházející úlovek, po dobrodružném běhu na tramvaj č. 8 jsem si konečně sedla a hle, co to slyším. Odněkud se ozíval zvuk velmi podobný slepičímu kvokání, proložené jemným náznakem hrabání. Ujištuji vás, že přítomnost slepice byla naprosto nulová a mé duševní zdraví je zcela v pořádku, mám na to svědka.

Po pěti minutách cesty a váhání, jestli už jsem se opravdu nezbláznila, jsem si domyslela novou skutečnost. Co kdyby tramvaje nebyly poháněny supermoderním motory nýbrž jednou jedinou slepicí z Čenobylu? To je přecí týrání zvířat! Možná bychom měli kontaktovat Zeleny hrášek (Green peace). V tu chvíli jsem málem podlehla záchvatu šíleného smíchu, ale stejně si ostatní spolucestující museli myslet, že jsem totání pitomec, neboť své myšlenky jsem v klidu pronesla i nahlas.  A ačkoliv teorie o slepíčím motoru je opravdu dosti ujetá a stupidní, musela jsme se s vámi o ní podělit.

Ve svém "hlubokomyslném" výzkumu ještě hodlám pokračovat, ale věřte mi, že kvokající tramvaj je jenom začátek!

Sue