Nutno dodat, že to je věc, která mi opravdu nechyběla. Každé ráno si mě můj budík nedobíral usilovným zvoněním a nesnažil se mi  vypudit poslední záblesky spánku. Nenávidím budíky, tedy alespoň jsem si to myslela.

Ale faktem je, že když jsem tento rok nastartovala svůj první školní den  buzením o půl šesté ráno, nenáviděla jsem spíše sama sebe. Co by člověk pro volnou lavici neudělal, viďte. Po pár dnech se i moje matka vrátila z pracovní cesty do Barcelonya obohatila mě o nové, tikající hodinky Swatch. A musím dodat, že jsou opravdu vyjímečné. Každým pohybem vteřinové ručičky se vám zastavuje krev v žilách, neboť každý tik můžete hlasitě slyšet - to znamená jediné. Po půlhodince nošení máte pocit, že se vám rozpůlí hlava a začne taky tikat. Na druhou stranu, když si na ten nesnesitelné zvuk zvyknete, začne se vám to líbít a začnete podle toho taky žít. Má to řád - tik tak - má to své kouzlo a našasování - tik tak - a taky se to časem stává posedlostí.

Tento jediný hmotný symbol - totiž symbol hodin, symbol času a řádu - je velmi mocný manipulátor. Pod výhružkou časového deficitu nasazujeme ještě větší rychlost a námahu, jsme ve stresu a šílíme. No prostě krása. Upřímně řečeno, nemám ráda čas jako takový. Ale prostředky, jimiž ho vyjadřujeme se mi zdájí být mnohdy velmi užitečné a lákavé. Například krásné hodinky, starodávné tikající hodiny a nebo supermoderní elektronické krabičky se stejnou funkcí.

Někdy se nám ty ďábelské věcičky prostě hodí.

Sue