Někdy mám pocit, že po nás prostě chtějí, abychom byli dokonalí a učenlivý studenti. Abychom lítali z místnosti do místnosti, učili se každé odpoledne a pravidelně, místo paření na nějaké party si pouštěli Beethovena, místo nějakých časopisových vraků četli klasiku. Neřeknou to nahlas, ale občas se podivájí způsobem - to co od tebe očekávám je jenom dokonalost a přehled - a vy cítite, jak pod tlakem jejich nároků pomalu upadáte obličejem k zemi.

Prosím neděste se té souvislosti se soudní paličkou, to mě jen tak najendou napadlo. Často se mi stáva, že se snažím, co mi síly stačí. Učím se, ačkoliv polovina třídy na to úpřimně kašle, opakuji si, připravuji sea co z toho nakonec vyleze? Upadnu někde do davu jedničko dvojek - jako všichni ostatní, i ti kteří se na to podívali jen zlehka  před hodinou. Co je tohle za spravedlnost? Odpověd - prostě svět.

Přemýšlela jsem nad tím a došla jsem k názoru, že přílišná snaha je vlastně taky na houby. Tak moc vám na něčem  záleží, že to zkazíte úplně stejně jako ti, kteřím to je upřímně jedno.A kvůli čemi - především kvůli trémě a stresu. Tomu já říkám SYNTAX ERROR.A ted mě napadá už jenom jedna hádanka, kterou bych měla vyřešit. Nechci být flákač ani extrémní dříč, jak tedy najít tu zatracenou střední cestu, po které se vydat?

Sue