Dnešek se zdál být dokonalým dnem. Nebylo teplo ani zima, nepršelo ani nehřmělo. Byl to den, kdy si říkate, že je to fajn prostě někde s někým být.

Teď už je večer, jsem mírně unavená,  ačkoliv jsem ani moc nepracovala. Přesto jsme ale posmutnělá. Není to tím, že mě už zítra čeká neděle, nebo snad, že se budu muset učit. Dnes, po dlouhé a slepé době jsem se konečně zase rozhlédla okolo sebe a zjistila, že jsem jako ten dřevěný kůl v plotě. Jsem součástí dlouhého a složitého řetězu, přesto jsem se dnes cítila naprosto mimo něj. Seděla jsem na autobusové zastávce a čekala na ten zatracený autobus, nasadila si na uši sluchátka a naivně doufala, že mě realita nedožene tak rychle. Ovšem dohnala, jak už to tak bývá. Proudili kolem mě malé zástupy lidí, mladá dívka se psem - harmonie a lehkost z ní přímo čišela, starší pán se čtyřletým vnukem z nichž zářila pospojitost, mladý nevkusný pár, který se na sebe neustále usmíval. Měla jsem čas se pořádně podívat a prozkoumat vše, co z nich čišelo a zářilo, vše co nechtěli a nehodlali skrývat nebo tajit. A pak na mě padl dlouhé temný stín osamělosti - sedím na zastávce autobusu, v uších dva děravé špunty, zatímco ostatní lidé se smějí a povídají si. Vnímají zvuky a vůně, nepotřebují si zastírat smysly a nebo se skrývat, mají totiž vnitřní sílu - pohon, který je vede, živoucí energii a inspiraci svých činů, nadšení a chu

Přemýšlela, proč se taky neumím tak hezky radovat ze svého pohodlného života. Přece - mám doma milující mamku i bratra, skvělou atmosféru a domov. Mám zdraví a možná i trochu krásy, umím i mluvit a psát, netrpím nedostatkem ani nejsem nafrněná pipnka, co si myslí, že je středobod vesmíru. Ale nepřišla jsem na nic, co by vůbec stálo za zmínku - jenom hlouposti a lidské předsudky, zbytečnosti a slepé pohnutky, všechno nedospělé a prázdné. A napdalo mě, že možná to není jen mnou - možná je to prostě naší dobou. Spousta lidí je obyčejná, nechtějí vinikat ani zapadat, chtějí žít pohodlný ale někdy i vzrušující život, chtělí lásku a někdy i dramata. Chtějí opravdu ŽÍT ale taky se moci skovat do úkrytu.Chtějí soukromí, ale i trochu odhalování. A mě napadlo, že možná chtějí prostě to všechno, co si ve svém životě zaslouží a co pravděpodobně nikdy tak úplně nedostanou, pokud kvůli tomu nepůjdou sebevědomě přes mtrvoly, alespon jednou nezradí či nezničí. Možná jsem jenom jedna znich, máme v sobě cit i chlad, obětavost ale i sobectví a egoncentrismus. Jsme prostě lidé rozmazlení ale i nakopaní dnešní neúprosnou dobou. Nechceme slabost, ale máme ji.

Dívala jsem se na nebe a přemýšlela o všem, co se kdy stalo a co taky ne. Přemýšlela jsem proč a jak, kdy a kde a došla jsem k jedinému závěru - a to, že ačkoliv to všechno, co jsem zrovna řekla je pro mě velice důležité, dnes bych to nejradši poslala do háje. Jsem zrovna sama, usazená na lavičce a MP3kou na uších a čučím na cizí lidi, kteří si také žijí svůj život, at už je jakýkoliv.  A že fakt, že tu ted trpělivě sedím a nadávam sama sobě nic nezmění na tom, že si ted zrovna stojím sama za sebou a svými zájmy a že chci být sobecká, protože se cítím nedoceněná a ukřivděná.

Takže, není mi fajn. Nechci se tvářit, že jsem ta, co jsem protože jí možná ani nejsem, co já vím. Má dedukce už odjela na dovolenou a nechala mě bez odpovědí. Necítím, že zrovna dělám něco správně či morálně a víte co? Dnes už na tom nerzáleží, až zase zítra. Zítra už to důležité bude, však nyní už to vem čert.

Sue